bezejmenní a ti druzí a Karel a tygr a ten se smutnýma očima dívají se do tmy, kde odevzdaně počítám knoflíky, měla jsem touhu psát jen tak proud slov, ale jeden bratr mne zarazil, řekla jsem si, asi je moc moc zasekaný ve svém snu, ráno u lékaře autista vyrušoval všechny počestné nemocné, chodil sem tam, napomenula jsem ho, že v čekárně se sedí poslušně a tiše bez pobíhání, ihned uposlechl s tázavýma očima, kde jsem vzala tu autoritu nad ním, tolik se divil, pokynula jsem mu očima na rozloučenou a při odchodu učitelsky řekla: A ne, abys zlobil. .....Sklopil oči ke kachlíkům na podlaze a jen tak pod vousy hlesl: Jen jestli vy nejste náhodou víc zlobivá.