Zapomenout na sen, pamatovat si k čemu naše jednání vedlo, uchopit nově, žít. Toužit po budoucnosti, nemyslet si, že se všechno jen opakuje. Být příliš hodný, všem v ústrety jít....bylo nás 7 učitelek na fesťáku. Všechny popíjely a smály se a já až třetí den. S člověkem, co náhodou zpíval těsně vedle mne, jsem se šla projít a případná chvíle blízkosti odešla s ním, co zase zmizel za roh. Za rok se potkáme a možná se pozdravíme a až bude vycházet slunko nad stany a já pod stromem kreslit si postavičky do skicáku....přijde a sedne si u mne a bude si chtít povídat o tom, jak je zvláštní, že vychází slunko, vyskočí z obzoru tak brzo nahoru a hřeje. Takový budík věčnosti, hodiny, které nám vládnou, jsme součástí pozvání k novému ránu. Je to krásné vidět vycházet slunce několik dní po sobě, když je venku tak hezky. Tím se probouzet a třeba i nakreslit, nebo to aspoň zkusit vidět a divit se, že je tu právě pro nás nové ráno.

 

Když jsem byla dítě, zažila jsem s bratranci léto na chalupě. Dospělí vždy ráno ještě spali a my děti utíkaly bosky po louce, jen tak z čisté radosti, že právě vyšlo slunce, vděčný umělec maluje svými paprsky květiny světa. Skutečná skutečnost plná radosti. Veselý smích, poskakování nožek po kamenech v řece, když budeš chvíli v klidu, uvidíš ledňáčka. Obdiv bez námitek. Nedotčenost chválou, ve skutečnosti je ta doba stále s námi.

 

Minulý víkend jsem u rodičů v centru čekala na děti a pila limonádu v jedné zahradní hospůdce až do té chvíle, kdy si přisedl ke mně ani ne stejnorodý přítel. Vyprávěl mi, jak studuje dálkově psychologii, kdy po letech coby manager ve velké firmě pocítil vyhoření. Sám nemá děti, rodinu, cestuje....až jednou nad mořem při nějakém mysteriózním zážitku, řekl si, že změní svůj život. Dosud se zabýval jen vědeckými přístroji, matematickými obrazci, při hledání tohoto štěstí šel jinou cestou, nemohl za to...