...v okamžicích souznění si představuji to, jak to bylo kdysi, ujíždět kamsi krajinou a v té chvíli věřit, že jsi s těmi nejlepšími lidmi na světě, co jsou nebo budou rodina a dál dívat se na ty ubíhající hvězdy, řekne mi, jen si polož hlavičku a spi, já budu řídit celou noc, pod hvězdami tak tiše uhánět stále pryč, kolik v tom nádhery v těch něžných slovech, jak potřebuješ vidět jen bílé pruhy na těch míhajících se stromech, kolikerými větvemi a větvičkami zdvíhajícími ze země kousky polámaných paprsků slunce, co jako stříbrné meče se setkali a střetli nad horizontem událostí